Manželství je společný hrnek kávy

25. května 2007 v 14:36 | Verdy |  Moje věcičky a řečičky
Stála proti němu a v ruce žmoulala kapesník.Přestože jí bylo dvacet let,
vypadala jako málé dítě. Její do culíku stažené hnědé vlasy rákovaly něžný obličej s velkýma modrýma naivníma očima
Čtyřicetiletý doktor Pavel Veis si ji prohlížel a nemohl odtrhnout pohled od jejího útlého těla."Proboha,já jsem se snad zbláznil,"říkal si v duchu.Veděl,co musí udělat,zažil to už stokrát,možná ještě víckrát.Ale ne vždy si to bral takhle osobně.Byl lékař a profesionál.Nadechl se a..."
"Slečno Málková,bohužel, testy potvrdily mou původní diagnozu. Je mi to velmi líto, ale..."
Další slova se mu zasekla v krku jako rybí kost. Najednou nemohl dál. Uvnitř něho všechno řvalo.
Proč? Proč musí umřít právě tato dívka? Proč jí nemohu pomoci?
Dívala se na něj mlčky. Bylo patrné, že bojuje sama se sebou, aby se hlasitě nerozplakala. Po tváři se jí skutálely dvě slzy. "Takže rakovina?... Kolik mi zbívá času?"
Pzději, když ve své ordinaci osaměl, napadly ho zvláštní myšlenky. Proč ho zrovna tato dívka přitahuje? Nežije přece na pustém ostrově? Proč si osudy jiných lidí dokáže nepřipustit k tělu? Najednou si uvědomil, že už měl být dávno doma u své ženy. Jeho desetileté, bezdětné manželství právě procházelo krizí. Věděl, že zavolá a omluví se, že přijde později. Musí jít přece za ní...za pacientkou, jejíž slzy kutálející se po tváři nemohl vyhnat z hlavy.
Jana Málková, ona nová pacientka, si právě na pokoji balila své do tašky, když Pavel vešel.
"Kampak se chystáte?"
"Jdu domů. Podepsala jsem revers. Tady umřít nechci!"
Víc než to, co říkala, ho překvapil její výraz. Usmívala se.
"Možná jsem vám vaši sitaci nevysvětlil dobře. Víte co, sedneme si ještš jednou... v klidu..."
Dobalila svou tašku a posadila se na postel. Stál proti ní. Vypadal vyděšeněji než ona.
"Ne, nezlobte se, ale nechci, o své nemoci vím vše. A nechci podstoupit vaší metodu pomalého umírání."
Usmívala se skrz slzy a potichu pokračovala.
"Víte, vždy jsem chtěla fotografovat. Líbí se mi ta možnost zachytit jeden titěrný časový kousek a navždy ho uchovat."
"Prosím?"
"Tedˇ chci jít ven a ještě než umřu, vyfotím si vše krásné... přímo sem..
A zatˇukala si na čelo. Pomalu vstala. Ve dveřích ji zastavila jeho slova.
"Taky mám rád fotky. Ukážete mi ty své?"
Otočila se a s úsměvem přikývla. A tak se zrodilo podivné přátelství. Pavel veděl, že by se neměl citově vázat k pacientce, ale nemohl si pomoci. A nemohl pomoci ani jí. Vždy, když byl sám, si přísahal, že už za ní nepůjde, ale v okamžiku, kdy zavolala, cítil radost už jen z veselého ténu jejího hlasu. Předsevzetí hodil do kouta a pospíchal za ní, aby mohl dýchat vedle ní, aby viděl svět jejíma očima, aby se s ní smál, když se smála ona a aby se netýral, když jí přepadla deprese. Ano, asi to byla láska, ale co dál? Co s takovým vztahem?
Chodili spolu do lesoparku a dívali se na hrající si děti a Jana je fotila. Někdy šli k přehradě a házeli žabky do vody a někdy šli do kavárny na náměstí a pozorovali kolemjdoucí cidi. Přitom si vymýšleli jejich osudy. Hádali, kam jde asi tamten vysoký stařík a kdo ho asi čeká doma. Je divné, čemu se navzájem vyhýbali, byl to fyziský kontakt a dialog o její nemoci a smrti.
Po několika dalších týdnech se jejich vztah zdál ještě podivnější. Pokud šlo o lásku, pak byla platonická. Jejich prazvláštní pouto by se dalo nazvat snad jedině ryzím přátelstvím. Povídali si o dětství, škole, kamarádech, rodičích a jeho manželství.
"Chtěla bych poznat tvou ženu."
Napadlo ho, že se zbláznila. To přece není normální!
"Proč?"
"Má dobrý vkus, vzala si tebe." Díval se na ni a nerozuměl jí. Tak, jako mnohokrát. Občas měl pocit, že blízká přítomnost smrti jí přidala jakousi nadčasovou moudrost, z které byl v rozpacích.
"Proč nemáte děti? Nemůžete? Proč nějaké neadoptujete? Proč jste se odcizili? Proč to neřešíte?..."
Seděli ve své oblíbené kavárně a pili kávu. Prohlížela si upřeně svůj hrnek a točila jím dokola na podšálku.
"Víš manželství je...."
Chtěl jí vysvětlit svou situaci, ale najednou nevěděl jak. Martě, jeho ženě bylo třicet let,tak proč má pocit, že zestárla rychleji, než by si přál? Jana přerušila jeho myšlenky. "Víš, jak já si představuji manželství?"
Jen pokrčil rameny a usmál se. "Jako společný hrnek kávy. Dva lidé se svobodně rozhodnou, že ji chtějí. Připadá mi důležité, aby oba stejně sladili.
"Cože?"
"No, já si dávám do kávy dvě lžičky. Těžko bych snesla víc. Ale pro manžela, který pil hořkou, bych pochopení neměla a má káva by pro něj byla příliž přeslazená."
Mlčel. Nevěděl, co by měl říct. Uvědomil si, že ani neví, jestli si jeho žena kávu vůbec sladí.
Smrt, téma kterého se tak báli, je zaskočila nepřipravené.
Vínem posilněný řidič nezvládl svůj automobil a vjel v plné rychlosti na chodník plný lidí. Následkem toho byli dva lidé těžce zraněni a jedna dvacetiletá dívka zemřela na místě. A jednomu čtiřicetiletému lékaři se zhroutil svět.
Sám chodil k přehradě a házel žabky, sám sedával v kavárně a pozoroval lidi. Jen už nehádal, kam jdou. Občas ho napadlo, že Jana zemřela přesně tak, jak si přála. Rychle a nečekaně, bez možnosti litovat se.
Uběhl dlouhý měsíc. Pavel seděl v kavárničce a popíjel kávu. Slunce svítilo a on se snažil nevzpomínat. V tu chvíli mu cosi zastínilo slunce. Nebo kdosi. Byla to Marta, jeho žena.
"Je zde prosím volno?" Překvapeně souhlasil. Žena se s úsměvem posadila.
"Tak sem jste spolu chodili?"
"Prosím?"
"Jsme malé město. ...Pane doktore... slyšíte mě? Mám problém." Byl její přítomností úplně vyveden z míry.
"Jaký problém?"
"Jsem sama doma a chybý mi můj muž."
"Nespaljsem s ní... Nikdy. Byli jsme... přátelé."
Dívala se mu do očí. Pramen jejích světlích vlasů jí spadl do obličeje. Naklonil se k ní a jemně jí upravil neposedný účes.
"Máš jiný vlasy. Byla jsi u kadeřníka? Moc ti to sluší. Jsi taková... jiná."
Něžně ji pohladil po ruce. "A ty bys nechtěl být mým přítelem?"
Chvíli mlčeli, pak je vyrušil číšník. Marta si objednala kávu. Pozoroval ji, jak si nervozně hraje se svým šálkem a něco ho napadlo.
"Já vlastně vůbec nevím, kolik lžiček cukru si dáváš do kávy?"
"Přece dvě, jako ty." Usmál se a políbil ji.
"Myslím, že bychom si měli promluvit." "Na to čekám už dlouhou dobu."
"Prominˇ lásko, já ti to všechno vynahradím. Slibuji."
Za necelý rok šli manželé Vaisovi společně na hřbitov. Byl čas dušiček. Téměř na každém hrobě svítila svíčka. Pavel držel svou těhotnou ženu za ruku. Společně došli k malému hrobu. Za sklem náhrobku se z fotografie usmívala mladá žena. Marta pomalu zapálila svíčku a položila ji na hrob. Pak si pohladila své kulaté bříško a zašeptala: "Děkuji."
KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
http://7.media.tumblr.com/mudOvWDeooqlw9hybNB3muwHo1_400.gif